„Takhle odfláknuté jídlo by neservíroval ani učeň, natož profesionál,“ stěžoval jsem si u kuchaře v restauraci

Vidí, jak to vypadá. Cítí, jak to voní. Musí mu být jasné, že se to nepovedlo. Místo aby poslal číšníka s omluvou, že bude porci dělat znovu, radši ji vydá. Výsledkem je host, který je nespokojený. Proč to ti kuchaři dělají?

Nedokážu pochopit, jak může kuchař vydat na první pohled nepovedené jídlo. To si myslí, že host nemá chuťové nebo čichové buňky? Nebo doufá, že ho host sní a nebude si stěžovat? Někteří lidé to možná udělají, ale já rozhodně ne.

Jako kuchař chápu, že každý má špatný den a občas se v kuchyni něco nepovede. I u nás v restauraci se to stává, že někdy něco přesolíme, překořeníme, nebo trochu spálíme. Nikdo není neomylný. Vždy ale dokážeme uznat chybu a vyjít vstříc hostovi, který má (skoro) vždy pravdu. Ale co jsem zažil minule v jedné restauraci během rychlého oběda, bylo mimo mé chápání. Sedl jsem si, objednal jsem oběd a když mi jídlo přinesli, nemohl jsem uvěřit svým očím. Nejprve jsem myslel, že je to nějaká skrytá kamera, ale ne, byla to realita. Bohužel.

Na první pohled to vypadalo normálně, ale pak jsem ochutnal brambory. Že byly málo slané, to bych ještě toleroval, ale ony byly nedovařené, uvnitř tvrdé. Maso na první pohled vypadalo v pořádku, ale ani jsem ho neochutnal. Když můj nos ucítil nepříjemnou vůni a já zjistil, že se line z plátku masa, neměl jsem odvahu ho pozřít. Volal jsem tedy číšníka a řekl jsem mu, že takhle se jídlo podávat nemůže. „Tohle by na talíř nedal ani učeň, okamžitě mi zavolejte kuchaře,“ řekl jsem mu. Chlapík na mě koukal jak na vetřelce a asi si myslel, že jsem jen další z těch náročných hostů. Vysvětlil jsem mu, že jsem kuchař a vím, co říkám. Požadoval jsem vidět kuchaře, ale ten se neukázal.

Z toho jsem se opravdu naštval. Vzal jsem ten talíř a šel přímo do kuchyně. Věděl jsem, že to, co jsem udělal, není obvyklé, ale cítil jsem potřebu to říct přímo člověku, který to uvařil. Když jsem dorazil do kuchyně, kuchaři i pomocníkovi jsem dal najevo, co si o jejich práci myslím. Bylo mi jedno, co si o mě myslí, ale tohle byla otázka profesionální cti.

Nabízeli mi, že mi jídlo nahradí, udělají jakékoliv nové, ale já jsem už měl dost. Tady jsem nechtěl riskovat nic. Nezaplatil jsem ani za pití, které jsem měl objednané. S oznámením, že sem už nikdy nepřijdu, jsem se otočil a odešel. Když jsem já podepsaný za jídlem, které chystám, také chci aby bylo co nejlepší. A to stejné očekávám od ostatních. Znovu říkám, chápu že občas se něco nepovede, ale smradlavé maso a nedovařené brambory? To už je moc.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek