„Peníze vám dám až po prvním soustu. Nejsem si jistý, zda je jídlo chutné,“ odmítal jsem platbu u kasy

Málokdo by chtěl kupovat zajíce v pytli. Mám na mysli situaci, kdy musíme něco nejprve zaplatit a až potom reklamovat. Staví nás to do slabší pozice, kdy toho obvykle moc nezmůžeme. Málokdo si uvědomuje, že to stejné nastává i při objednání jídla. Ne v restauraci, ale v jednom specifickém podniku.

Běžně chodím rád do restaurací, kde si sednu, objednám a platím až po jídle. Mám rád tu kontrolu – když mi jídlo nechutná, můžu se domluvit a třeba nezaplatit celou částku. Ale dnes jsem šel do takové samoobslužné jídelny, víte, „tácovky“, kde to funguje jinak. Ten princip mi nadává logiku. V restauraci jsem to já, kdo je do poslední chvíle pánem. Ale v „tácovkách“? Je to přesně naopak. Nejprve je nutné zaplatit, aniž byste věděli, jestli jídlo vůbec bude poživatelné.

V těchhle místech se platí předem, což mi nikdy moc nevyhovovalo. Jak mám vědět, jestli mi bude chutnat to, co jsem si vzal na talíř? Jakou mám jistotu, že když si něco přinesu ke stolu, že to bude dobré? Že to bude dobře ochucené, teplé, chutné? V restauraci, pokud by byl problém, bych si zavolal číšníka a protože jsem ještě nedal ani korunu, měl bych slušnou vyjednávací pozici. Ale tady? Když budou chtít, tak prostě mám smůlu.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nemám žádnou páku. Peníze j by byly pryč a já bych zůstal u stolu se svým nechutným obědem. Proto jsem u pokladny zkusil nadhodit dotaz, jestli by neexistovala výjimka, zaplatit až po jídle. Ale pracovník na pokladně mi jasně řekl, že to prostě nejde. Prý mají jasné pravidlo – vždy se platí předem. A až potom může host konzumovat.

Byl jsem docela naštvaný. Vysvětloval jsem jim, že když člověk neví, jaké bude jídlo, je fér mít možnost zaplatit až poté, co to zkusí. Ale oni na tom trvali, že to takhle funguje a změnit to nemůžou. Samozřejmě dodali, že když není cokoliv v pořádku, postaví se k tomu čelem. Ale takových výmyslů už jsem slyšel, většinou je realita úplně jiná.

Takže jsem si jídlo nesl ke stolu a celou cestu doufal, že bude v pořádku. A realita? Chuťově dobré, ale než jsem snědl polévku, hlavní pokrm byl pochopitelně studený. Vydal jsem se tedy zpět na kasu, jestli by to nešlo přihřát. Šlo, ale že by byl zaměstnanec jídelny nějak nadšený, to se říct nedá. A přesně tady se mi potvrdilo, co by následovalo, kdyby jídlo fakt nebylo v pořádku. Asi bych měl smůlu.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek