„Maximálně na víkend, na venkově bychom bydlet nechtěli,“ zhodnotili jsme s manželkou

Koupili jsme si s manželkou malý domek na venkově. Ani ne tak na bydlení, ale hlavně na rekreaci. Primárně přes léto. Od jara až do nedávné doby jsme tam pravidelně jezdili odpočívat. I když, to není úplně to pravé slovo. Mysleli jsme si, že na vesnici bude klid, ale opak byl pravdou. Ten odpočinek, ta rekreace a ten klid, rozhodně nebyl podle našich představ.

Když bylo hezky a teplo, každý trávil večer venku. To my taky, ale nemuseli jsme u toho grilovat půl prasete a halekat až do dvou do rána a dělat závody v tom, kdo toho více vypije. K tomu přidejte nekonečný hluk během celého dne, spojený se zvířaty, různými malotraktory, i dětmi které se prohánějí po vesnici na různých doma postavených a upravených motorkách.

O ranním spánku také nemůže být řeč. Jeden soused se rozhodně vytáhnout cirkulárku a řezat dřevo, druhý den zase další musí sbíječkou rekonstruovat část svého obydlí. A to jsou jenom příklady, toho, co jsme každý víkend v našem vesnickém víkendovém domku zažívali.

Je fajn, posedět venku, být kousek přírodě, jít se projít… Ale celý život bychom takto s manželkou žít nechtěli. Ať už kvůli tomu podivnému stylu chování, tak i kvůli tomu hluku, nebo také proto, že občanská vybavenost je na nule. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale mnoho neděl jsem se už těšil na to, až se zabalíme a vyrazíme zpět do města.

Sice bydlíme v bytě, v širším centru, ale právě tady se cítím jako doma. Mám rád ten městský styl života, který se s tím „buranovem“ kde máme domek nedá srovnávat. Čas od času je dobré vyrazit jinam, ale příští rok tam rozhodně pravidelné víkendy trávit nebudeme. Z těch lidí tam by nám brzo asi hráblo. Ale nevyčítám jim to, oni takto žijí celý život a myslí si, že je to normální. Já jsem přesvědčen, že tohle normální není.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek